Stalinův ostrov kanibalů: Hrůzný sovětský experiment, který se během několika týdnů změnil v Dantovo peklo

Ostrov Nazino ležel v západní Sibiři na řece Ob, nedaleko stejnojmenné vesnice. Na mapě působil jako bezvýznamný kus země zarostlý travou, křovinami a břízami. V květnu 1933 se však stal místem jedné z nejděsivějších epizod stalinských deportací.

Nejčastější omyl spočívá v představě, že šlo o promyšlený vědecký pokus s lidmi. Přesnější je mluvit o násilném projektu kolonizace a o katastrofálním selhání sovětského represivního aparátu. Úřady chtěly v odlehlých oblastech usazovat takzvané „sociálně škodlivé“ osoby, ale ve skutečnosti na sever posílaly směs zatčených, lidí bez potřebných dokladů, tuláků, náhodně zadržených obyvatel i těch, kteří se do systému jednoduše nehodili.

Nejdřív si ujasněme čísla

Na Nazino dorazily dvě hlavní transportní skupiny. Archivní zpráva komise uvádí, že ostrovem prošlo celkem 6 074 lidí. První skupina byla vysazena 18. května 1933, druhá o devět dní později. V některých pozdějších publikacích se objevují vyšší odhady, protože statistiky byly neúplné a část deportovaných zemřela už během přepravy nebo později v okolních osadách.

Stejně opatrně je třeba zacházet s počtem obětí. Na samotném ostrově komise později nalezla 31 hromadných hrobů, přičemž místní pracovníci odhadovali 50 až 70 těl v každém z nich. Přesný součet ale nikdo nezaznamenal. Historici proto obvykle uvádějí, že během celé nazinské operace zemřely tisíce lidí, nikoli jedno jediné spolehlivě doložené číslo.

Co se pokazilo ještě před přistáním

Pokud chceme pochopit rychlost katastrofy, nestačí se soustředit na samotné násilí. Rozhodující bylo, že lidé na ostrov dorazili už vyčerpaní. V Tomsku čekali v přeplněném tranzitním zařízení, mnoho z nich bylo nemocných, špatně oblečených a bez základního vybavení.

Do transportu nastoupili v uzavřených nákladních bárkách. Podle vyšetřovací zprávy se v nich cestovalo ve velké tísni, bez horkého jídla a bez možnosti normálně si odpočinout. První skupina byla převezena na dvou plavidlech, která nebyla uzpůsobena pro přepravu takového množství lidí. Na papíře měl být k dispozici proviant, v praxi však systém zásobování selhal hned po vylodění.

Ostrov bez domů, kuchyní i nářadí

Nazino nebylo připravené na přijetí tisíců lidí. Chyběly baráky, kamna, latríny, zdravotní zázemí i nástroje pro stavbu. Dočasně se počítalo s tím, že deportovaní budou později přesunuti na místa u řeky Nazino, kde měli začít pracovat a budovat osadu. Jenže první transport byl vyložen přímo na neobydleném ostrově.

Stráž a sklady s potravinami zůstaly na protějším břehu. Deportovaní dostávali hlavně mouku, nikoli hotové jídlo nebo chléb. Někteří ji jedli suchou, jiní z ní míchali řídkou kaši či pekli placky na ohni. Rozdělování proviantu rychle ovládli fyzicky silnější lidé a násilné skupiny. Slabí, nemocní a staří se k potravinám často vůbec nedostali.

Krátce po prvním vylodění se prudce ochladilo a napadl sníh. Lidé se snažili chránit u ohňů, stavěli primitivní přístřešky z trávy a větví nebo si hloubili jámy v zemi. Pro mnohé však byla kombinace hladu, mokra, vyčerpání a chladu smrtelná ještě předtím, než se na ostrově naplno rozšířily nemoci.

Jak se z nouze stalo násilí

V podobných katastrofách bývá lákavé vysvětlit vše jediným slovem: kanibalismus. To ale zakrývá skutečný sled událostí. Nejprve přišel hlad, zmatek a boj o mouku. Poté se přidalo rabování, bití a násilné ovládnutí míst, kde se potraviny vydávaly. Lidé umírali na podchlazení, vyčerpání, infekce, zranění i v tlačenicích.

Archivní dokumenty potvrzují také případy pojídání lidských těl. Sovětské úřady později zatkly a odsoudily jedenáct osob za kanibalismus. Současně se však jejich vlastní vyšetřovací komise snažila část odpovědnosti zúžit na údajné „sadistické živly“. Takové vysvětlení je zavádějící. Bezhlavá deportace, hlad, neexistující zásobování a nepřipravená správa vytvořily prostředí, v němž se násilí mohlo během několika dnů vymknout kontrole.

Útěk nebyl skutečnou záchranou

Když se situace zhoršila, lidé se pokoušeli z ostrova uprchnout. Někteří vyráběli primitivní vory z klád a prken, jiní se vydávali pěšky do tajgy. Řeka, bažiny a rozsáhlá sibiřská krajina však představovaly další smrtící překážku. Podél řeky Ob a jejích přítoků se později nacházela těla uprchlíků, kteří se utopili, zemřeli hlady nebo podlehli vyčerpání.

V červnu byli přeživší z ostrova přesunuti na další stanoviště u řeky Nazino. Ani tam ale nečekaly hotové osady. Lidé dál žili u ohňů, v zemljankách a provizorních přístřešcích. Baráky se začaly stavět až později, takže samotné přemístění tragédii neukončilo.

Čemu se při čtení příběhu vyhnout

• Nevnímat Nazino jako izolovaný výstřelek. Tragédie vyrůstala z širšího systému deportací, pasových čistek a nuceného osidlování Sibiře.
• Nezaměňovat archivní jistotu za přesnost každého čísla. Dokumenty existují, ale evidence lidí i mrtvých byla od začátku chaotická.
• Neredukovat příběh na šokující detail. Kanibalismus byl důsledkem katastrofálních podmínek, nikoli jejím počátkem ani hlavním vysvětlením.
• Nepřenášet vinu na oběti. Na ostrov byli dopraveni lidé, kteří často nebyli odsouzeni za žádný skutečný zločin a mnohdy ani netušili, proč byli zatčeni.

Proč se o Nazinu dlouho mlčelo

O tragédii se v sovětském veřejném prostoru nemluvilo. Informace se dochovaly především díky interním hlášením, svědectvím místních pracovníků a pozdějšímu zpřístupnění archivních materiálů. Vyšetřování sice proběhlo a někteří úředníci byli potrestáni, ale samotný systém, který lidi na ostrov poslal bez reálné šance přežít, se nezhroutil.

Nazino proto není jen hororový příběh o „ostrovu kanibalů“. Je to názorný obraz toho, co se stane, když stát začne s lidmi zacházet jako s přesouvatelným materiálem, číslem ve statistice nebo překážkou v administrativním plánu. Dantovo peklo nevzniklo během několika týdnů samo od sebe. Bylo připraveno rozhodnutími, která ignorovala lidský život dlouho předtím, než první člun dorazil k břehům ostrova.